O hejkálkovi

Blízko Rozseče je les, zvaný Otvrň. O tomto lese se vypravuje, že se v něm zdržoval hejkal. V Rozseči u Bednářů hráli jednou večer karty. Sešlo se tam více sousedů, někteří hráli, jiní si vyprávěli. Kuba Fašinů vyšel ven. Byla jasná, mrazivá noc. Měsíc svítil, hvězdy se jen třpytily. Nad krajem bylo ticho. Najednou nad Otvrní zahejkal hejkal. Kuba se rychle vrátil do kuchyně a povídá shromážděným: „Slyšel jsem hejkálka! Nad Otvrní se ozývá hejkal!“ Sousedé začali vyprávět o hejkalovi a jeden z nich povídá Kubovi: „Ty jsi takový hrdina, ale vsadím se, že se mu zpět neozveš!“ „Že ne? Vsaď se, že ano!“ „Tak se vsaďme!“ řekl soused. „A o co?“ zeptal se Kuba „O sud vína!“ volali ostatní. Tak si plácli a Kuba vyšel zase ven. Nad Otvrní bylo slyšet hejkala: Hej, héééj, héj! Kuba si stoupl tváří k lesu a z plných plic zakřičel: Hej, hééj, héééj! Jakmile dovolal, vběhl do kuchyně celý vylekaný. Ještě se ani neposadil a už tu byl hejkal. Skočil Kubovi na záda a začal mu je prášit. Kuba naříkal a prosil sousedy, aby mu pomohli zbavit se hejkala. Ale nikdo si nevěděl rady a Kuba trpěl dál. Tu se ze zápecí přišourala stará babička Bednářů, která již leccos zažila, vždyť jí už bylo dvaasedmdesát let. Když viděla, že je zle, vzala bochník chleba, rychle jej rozčtvrtila a položila na každý roh stolu jednu čtvrtku. Hejkal přestal Kubu mlátit, vykřikl: „To jste se s čertem poradili!“ A zmizel.
Podle vyprávění pana Janíčka z Krasonic