​O Bílé paní a sladké kaši

O Bílé paní, kterak sladkou kaši vařila a lidem potřebným ji dávala.
 
Na hradech a zámcích v Čechách, jež náležely pánům, kteří měli v erbu pětilistou růži, se čas od času zjevovala postava, oděná v bílém šatu. Místní lidé ji přezdívali Bílá paní. Prý byla duchem nešťastné Berty, se kterou její muž, pan z Lichtenštejna, velmi hrubě zacházel. I rozhodla se Berta, že takové utrpení nadále nemůže snášet a odešla od svého muže. Po zbytek života pobývala v Krumlově a v Jindřichově Hradci u svého drahého bratra. Zde se starala o bratrovy potomky a jeho sídlo. Nechala přestavět zadní část zámku v Hradci. Stavba však pokračovala jen velmi pomalu. Poddaní práci vykonávali v robotní době a byli již velmi unaveni. Jejich síly zkrátka na stavbu přestávaly stačit. I přišla paní Berta mezi pracující lid a povzbuzovala jej svým laskavým slovem. Nakonec dělníkům slíbila, že po dostavění zámku všichni dostanou sladkou kaši. A tu prý na věčné časy dostávat budou, aby se nezapomnělo na jejich dílo.
Po dostavění zámku Berta svůj slib splnila. Od té doby se každého roku na podzim podávala chudému lidu robotnému sladká kaše jako vzpomínka na rekonstrukci majestátné stavby. A to nejen v Hradci, ale na všech panstvích, kde vládli pánové rodu pětilisté růže. Tradice se z podzimních dní časem přesunula na Zelený čtvrtek, kdy bohatí obsluhovali chudé. Sladkou kaši dostali mladí i staří, nemocní i zdraví. Také v Telči se každý rok sešla chudina z okolí. Avšak potravin se nedostávalo. I začali lidé dostávat místo jídla peníze. Ale tradice, kterou založila dobrá paní Berta, přetrvala.
Po smrti Berty se přízrak její postavy začal zjevovat pokaždé, když se schylovalo k nějaké významné události v rodu Rožmberském či Hradeckém. Oznamovala-li Bílá paní událost radostnou, držela vždy v rukou svazek klíčů. Pokud měla být nadcházející událost smutná, na jejích rukou se objevily tmavé rukavičky.
Bertině zvláštní přízni se prý těšil Petr Vok. Bílá paní za ním docházela v noci a malého šlechtice hýčkala, přebalovala a konejšila. Jedna z chův však neznala ducha paní Berty, i vytrhla jí nemluvně z náručí a počala na paní Bertu křičet. Berta byla chováním chůvy uražena a na oplátku ji obvinila z toho, že se o děcko špatně stará. Právě proto prý ona sama za ním po nocích chodila, aby práci služebné zastala. „Urazila jsi mne,“ pravila Berta pronikavým hlasem, „tak věz, že už vás nikdy nenavštívím. Avšak až toto nemluvně vyroste a bude vládnout, pověz mu, že jsem za ním po nocích z této zdi přicházela a tobě se ukázala.“ Poté Bílá paní zmizela. Když se Petr Vok stal vladařem, pověděla mu chůva pohádkový příběh o Bílé paní. Šlechtic záhy nechal zmíněnou zeď srazit a našel za ní poklad.
Bílá paní se zjevila i v poslední hodince pána Adama z Hradce. Dlouho k lůžku chorého muže nepřicházel kněz, a tak se duch paní Berty zjevil ve zpovědnici, aby faráře napomenul. Vyděšenému duchovnímu Bílá paní prozradila, že pánovi Adamovi zbývá sotva hodinka života a že tedy musí k jeho lůžku pospíšit a dát mu poslední rozhřešení. Adam z Hradce skutečně zemřel přesně hodinu poté, co Berta na zpovědníkova dvířka zaklepala.
Bílá paní byla nápomocna i Telči. Léta páně 1645 oblehla švédská vojska město. Švédští vojáci se ubytovali na zámku a jejich velitel byl velmi pobaven tradicí se sladkou kaší. Nařídil přestat sladkou kaši vydávat a měšťanům a robotníkům se vysmál. Že prý vojáci umí s penězi lépe naložit než chudáci. Nedlouho na to však svých slov velmi litoval. Duch dobré Berty nedal jemu ani jeho vojsku spát. Velitel pak ještě osmého dne obléhání rád přikázal, aby se Telči vydala tradiční sladká kaše.