Bruslení, zimní stadion

Zimní stadion u ZŠ Masarykova (od ledna 2016), ulice Tyršova

Celoroční provoz, veřejné bruslení, krasobruslení, hokejové zápasy

Hockey Talent Center Telč

Krasobruslařský klub Telč

Veřejné bruslení
Aktuální rozpis využití ledové plochy najdete zde http://www.htctelc.com/rozpis-obsazenosti-ledu.html
Možnost broušení bruslí v době veřejného bruslení.

Stavěli jsme sen. Zimní stadion (PDF 1,03 MB) Pro Telčské listy 01-02/2016 připravil Ing. arch. Jiří Ondráček

Jak se v Telči bruslilo
Otokar Maška (*1886) maturoval na telčské reálce v roce 1903, Jan K. Zamazal (*1897) v roce 1915. Oběma musíme být vděčni za to, že nám ve svých vzpomínkách zaznamenali, jak se v Telči bruslilo před více než sto lety. Oba byli patrioty. Prvnímu se více líbilo bruslení na Štěpnickém rybníku, druhému na Ulickém. Nedivme se. Tak to je v Telči dodnes, oba dávali přednost tomu rybníku, na který měli ze svých domovů blíže.
Otokar Maška:
Volná jízda (bruslemi) po celém rybníce netrvala nikdy dlouho, padající sníh pokryl brzo lesklou plochu a už se začalo upravovat zametáním sněhu pěkné velké kluziště, kolem něhož tvořily hráz vysoké haldy shrabaného sněhu. Na kluzišti se postavilo zasekáním v ledu několik sloupů pro velké lampy, na okraj kluziště se přinesly lavice, na nichž zřízenci, dlouhá léta to řídil bratr policajta Heziny, jemuž jsme říkali jen Karel, připínali zájemcům brusle, a už bylo všechno připraveno k bruslení. Pak bylo jenom potřeba každý den kluziště zamést a polít vodou, aby získalo hladký povrch, brusle si vždycky každý přinesl na řemínku s sebou a Karel je pevně na boty přišrouboval, po případě ještě řemínky upevnil. Nynější způsob trvalého připevnění bruslí na boty a přezouvání bot i s bruslemi na kluzišti se za našich dob vůbec neznal. Ale vyjezdili jsme se každodenně nádherně, až do příjemné únavy. Bruslilo se denně při hudbě kolovrátku babičky Antoňky. Několikrát za zimu dokonce při hudbě celé Hejdovy kapely. Bruslil tehdy v Telči opravdu kdekdo, nejen každé dítě a mládež, ale i dospělí, dokonce vážně jezdil i starší pán, advokát dr. Sobotka s holí v ruce, jemuž jsme se vždycky opatrně vyhýbali. Mladší mládež se bavila často honbou (honěním), dospělí – nejčastěji pán s dámou – se rádi pochlubili krásnými kroužky, při nichž se opravdu dovedně zatáčeli do velkých ladných oblouků. Mezi tím množstvím mihl se na kluzišti preclíkář, který s bílou čepicí na hlavě, aby ho každý lehce našel, nesl na dlouhé holi a čile nabízel bruslícím slaná kolečka a od kraje kluziště zavanula přes chvíli lákavá vůně kaštanů, které babička na malých kamínkách opékala a horké je prodávala. Nejkrásnější bruslení bylo za jasných měsíčních večerů, kdy se lampy na kluzišti nerozsvěcovaly a celá zábava na ledě nabývala ráz skoro pohádkový. Ten zvláštní skřípot ostrými bruslemi řezaného a drceného ledu, veselé hlasy a smích jezdících, křik honících se chlapců, k tomu líbivá melodie kolovrátku, to všechno svádělo chodce, jdoucího nahoře po hrázi Štěpnického rybníka kolem sochy sv. Prokopa, že neodolal a neměl-li s sebou brusle, přišel aspoň na chvíli podívat se dolů k rozjařeným jezdícím. Zato jsme ještě vůbec neznali hokej, bez něhož si nynější mládež nedovede kluziště představit. Jezdívalo se většinu zim na Štěpnickém, některý rok také na Ulickém rybníku, podle toho, který rybník byl vypuštěn k lovení ryb a hlavně čistění. Ale na Štěpnickém jsme si to všichni více chválili, ten byl jaksi otevřenější a veselejší než Ulický rybník, užší a sevřený mezi bližší břehy.

Jan Karel Zamazal:
Každou zimu zřizoval Bruslařský klub v zadní části rybníka (Ulického) kluziště. V jeho středu ozařovaly mdlým svitem tři petrolejové lampy, upevněné na dřevěných sloupech, do pozdní noci bruslemi porýsovaný led. Bývalo toho světla málo, jen tak trochu pod jeho zdroji, dál už bylo šero a na konce kluziště tma, ale mladým párkům více svítily na cestu rozzářené oči, když držíce se za ruce projížděly v elegantních polokroužcích z jednoho konce „kola“ na druhý. Kolem kluziště byly lavice. Na nich unavení odpočívali a připínali si brusle. Dívkám a paním obstarávali tuto službu jejich kavalíři. Klečeli před nimi na studené ledové ploše a připevňovali kličkou opatrně na hezké ženské nožky „želízka“ – ten malý lesklý předmět, jenž dával tolik sportovních i společenských radostí! Bába hrála na vergl staré valčíky, jež ještě teď mi po dlouhých letech zaznívají v uších, mladí jezdili, rejdili kupředu i dozadu a každý hleděl na sebe upoutat pozornost: Dívky na chlapce, chlapci na dívky, obojí na dospělé, kteří se kolem kluziště procházeli. Na ledě se prodávaly pečené kaštany, jimiž šlo tak pěkně si zahřát zmrzlé ruce, někdy i horké párky, černá káva, čaj. Za zvláštních příležitostí bývalo kluziště ozářeno množstvím barevných lampionků. Také na Štěpnickém rybníku bylo několikrát zřízeno kluziště. Ale to nedosahovalo úrovně Ulického rybníka. Jeho „kolo“ dostávalo brzy po tom první rány hokejek. Rodil se nový svět...

Podle:
Otokar Maška, Telč na přelomu století (nevydaný tisk)
Jan Karel Zamazal, Bílá Telč; Akcent 2004

Ponechán dobový pravopis
Telčské listy 01-02/2016