Parní mlýn

Parní mlýn - památka zapsaná do Ústředního seznamu nemovitých kulturních památek
Na jižním okraji Telče, pod hrází Staroměstského rybníka, v lesnatém a svažitém místě zvaném „Na romantice“ se nachází pozůstatky mohutného starého mlýna, jehož existence je zde poprvé písemně doložena v roce 1533. Tento předchůdce dnes dochovaného komplexu budov je jako mlýn naposledy zmiňován v roce 1807, kdy Jakub Lang zřídil v Telči továrnu na jemná sukna. Mlýn se postupně stával její součástí, až v roce 1825 byl definitivně přeměněn na barvírnu, přádelnu a tkalcovnu. Roku 1839 přešel areál pod vídeňského velkoobchodníka Michala Lazara Biedermana a v roce 1863 získala někdejší mlýn Amálie Podstatzká-Liechtenstein. Ta zahájila přestavbu budov opět k původnímu účelu a poté mlýn připsala svému synovi Leopoldovi. S výjimkou krátkého období 1921 – 1927 (majetek v té době zabral stát), patřil mlýn Podstatzkým až do roku 1945, kdy přešel pod národní správu. Obilí se zde mlelo do roku 1957, pak už budovy sloužily jen jako skladiště. Postupně chátraly, až se v roce 2003 tato významná kulturní památka dostala na seznam nejohroženějších v ČR.

Dochované části technického vybavení mlýna tvoří unikátní soubor. Z 19. stol. pochází vantroky, resp. ocelový žlab na sloupech z kamenných kvádrů, který přiváděl vodu k vodnímu kolu.

Podstatzští-Liechtensteinové provedli v roce 1863 úpravu pohonu mlýna tím, že sem umístili unikátní parní stroj v.č. 1095. Vyrobila ho Pražská akciová strojírna (dříve Ruštin a spol.). Stroj byl v provedení ležatém, systém zdvojený, dvouválcový, kondenzační s ventilově-šoupátkovým rozvodem páry. K pohonu mlýna se tak mohlo využívat jak vodního kola o průměru 8 m, tak i parního stroje. V letech 1920-23 bylo vodní kolo nahrazeno Francisovou turbínou.

V roce 2004 byly vantroky očištěny tryskáním, doplněny a nakonzervovány, pilíře pod nimi opraveny nebo přezděny.