Dolní Vilímeč - pomníček zastřelených vojáků čsl. armády 1947

Tento kříž připomíná zbytečně zmařené životy dvou mladých mužů ve službě vlasti

Úvodem
Jak ošidná jsou různá kategorická tvrzení připomíná tragický příběh, který se stal v těchto místech 26. září 1947. Málokdo by zpochybnil, že II. světová válka skončila v Evropě posledními výstřely v květnu 1945. A právě pro toto místo a jednu nepříliš vzdálenou zemi, Ukrajinu, tvrzení neplatí. V roce 1947 vrcholil exodus příslušníků Ukrajinské povstalecké armády (UPA) vedené Stepanem Banderou z jejich vlasti do tehdy ještě americké zóny Německa. Samostatnost Ukrajiny, za kterou bojovali, se koncem II. světové války pro jejich generaci nenávratně vzdálila. Země se 40 miliony obyvateli se na téměř půl století stala součástí komunistického Sovětského svazu... V duchu již tehdy existujícího geopolitického rozdělení Evropy se jim v cestě na západ snažilo zabránit Československo. Postupně proti nim nasazovalo armádu a různé složky tehdejší policie (SNB). Zvláštní kapitolou pak bylo povolání dobrovolníků z řad bývalých partyzánů na jejich vlastní žádost. Dát všem prchajícím mužům z Ukrajiny nálepku banderovci = fašisti by bylo, jak ukázal čas, nespravedlivé.

Tragedie u Dolní Vilímče
Na podzim roku 1947 byl zaznamenán výskyt více skupin banderovců na západní Moravě. 26. září 1947 je do nedaleké Nové Říše postupně povoláno na 500 vojáků z útvarů československé armády v Jemnici a Jihlavě, jednotka bývalých partyzánů z Brna (v. ú. 4546) a příslušníci Sboru národní bezpečnosti (policie) z Dačic a Slavonic. Mají za úkol zabránit údajnému přesunu skupiny prchajících příslušníků UPA - banderovců přes lesní masiv mezi Novou Říší a Telčí. Přibližně v 18:45 zaujalo družstvo z vojenského útvaru 5340 z Jemnice pod velením des. asp. Čestmíra Kaisera obranné postavení u kóty 601. Přibližně v místech, kde stojí tento křížek. Vzápětí byla jeho část, velitel Čestmír Kaiser, svob. Jaroslav Barták a vojín Stanislav Gerneš, „napadena“ jim neznámými ozbrojenci, které vojáci považovali za banderovce. Čestmír Kaiser podle pozdější výpovědi dal skupině rozkaz k ústupu. Při něm pak byli svob. Jaroslav Barták a voj. Stanislav Gerneš ve volném terénu zastřeleni. Čestmír Kaiser byl útočícími muži obklíčen. Vzhledem k přesile se rozhodl vzdát. Vzápětí se vysvětlilo, že útočníci jsou příslušníky „partyzánského“ útvaru 4546 pod velením des. v záloze Bohumíra Biskupa. Ten později vyšetřovatelům uvedl, že jeho jednotka dostala za úkol propátrat lesík půl kilometru severovýchodně od Dolní Vilímče. Tragickou událost popsal takto: „Zahlédl jsem dva muže ležet a jednoho stát. Měl jsem ihned pocit, že jsou to banderovci. Tento pocit mně vznikl při spatření jejich uniforem a též tím, že mě nenapadlo, že by tam někdo jiný měl co pohledávat... utíkající byl zadržen, a teprve tehdy jsem poznal, že je to příslušník naší armády...“. Tragédie se vyšetřovala, ale... Za pět měsíců přišel čas Vítězného února... Její viníky však přesně označili ještě v roce 1947 dva kronikáři. Ač nebyli svědky události, zapsal novoříšský Cyril Mareček: „Špatnou organizací a nepozorností se stalo, že partyzáni zastřelili dva vojíny z posádky jemnické.“ Kronikář Jemnice: „Proti nim (banderovcům) se hlásily dobrovolné skupiny partyzánů a občas bylo vysíláno vojsko. Pro špatnou součinnost obou těchto skupin došlo k uvedenému neštěstí." A také jeden bystrý pozorovatel. Josef Vojtěch Florian (1905-2006) ze Staré Říše. Ten ve své životopisné kronice Můj čas/Tempora mea uvádí: „Když se dnes sešeřilo (26. 9. 1947), od Jechovce dlouho do noci se ozývá střelba samopalů a jsou vidět záblesky. Vojáci a SNB pronásledují Benderovce. Poláky, kteří před násilím komunistů prchají přes naše kraje. Ráno zjištěno, že ve tmě zastřelili dva vlastní vojáky a tři poranili, aniž by nějaké Benderovce viděli. Mrtví leží v kostele sv. Kříže U Brázdových.“

Závěr
Pomíjivost lidského bytí dnes připomínají jen strohé zápisy v archivních dokumentech:
Jaroslav Barták, nar. 22. 7. 1924, svobodník v činné službě v Jemnici, obchodní příručí ve Veselí č. 8, p.o. Nové Město na Moravě, tamtéž narozený i příslušný, svobodný. Vyznání evangelické. Způsob smrti: Střelné poranění, průstřel plic a srdce, vykrvácení. Pohřben Veselí, českobratrský evangelický hřbitov dne 1. 10. 1947.
Stanislav Gerneš, nar. 10. 1. 1924, vojín v činné službě v Jemnici, obchodní příručí, narozený v Jobově Lhotě okr. Polička, příslušný do Předměstí okr. Polička, svobodný. Vyznání českobratrské – evangelické. Způsob smrti: Střelné poranění, průstřel plic a srdce, vykrvácení.

A pomníček?
Brzy po události se na místě tragédie objevil malý pomníček. Bolest rodičů padlých určitě nezmírnil, ale byl jim útěchou, že se alespoň postarali o památku svých synů. Bohužel i na něm se podepsal čas, lidská paměť a sběh dalších událostí. Po roce 1948 nebylo v zájmu armády tragédii připomínat, scelování pozemků v období kolektivizace způsobilo, že pomníček se ocitl uprostřed velkého lánu. Zub času, nepozornost při polních pracích způsobily, že v roce 2015, kdy na událost upozornil badatel pan Jaroslav Černý ze Svitav, z něj zbylo pouhé torzo, změť dílů z umělého kamene. Deska s nápisem se nenávratně (?) ztratila. A zůstaly vzpomínky několika málo pamětníků o jeho existenci.
23. září 2016, tedy po 69 letech, se z iniciativy senátora Miloše Vystrčila a za přispění starosty Dolní Vilímče Antonína Doležala, jeho předchůdce Františka Herynka a dalších podařilo místo tragedie, a hlavně oba zastřelené muže, připomenout tímto křížem.
 
Poděkování patří všem, kdo k obnově pietního místa jakkoliv přispěli. Především pak plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi, Jaroslavu Černému, ThDr. Petru Melmukovi, Janu Vychytilovi, Romanu Fabešovi, Ing. arch. Ivaně Krejčové, Miloslavu Šalandovi, ad. Zvláštní poděkování pak patří Mgr. Zdeňku Dvořákovi, majiteli Kamenictví Dvořák v Telči za vstřícný přístup k obnově kříže a jeho instalaci.