Zrzavý Jan
*5. 11. 1890
†12. 10. 1977
Český malíř, grafik, ilustrátor a scénograf, významný představitel české výtvarné avantgardy nastupující začátkem 20. stol.
Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zakládající člen skupiny Sursum, člen Spolku výtvarných umělců Mánes, Tvrdošíjných, Umělecké besedy, Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Ve 20. letech podnikal cesty do Itálie, Belgie, pobýval ve Francii. První etapa tvorby (Údolí smutku, Nokturno, Zátiší s konvalinkami, Utrpení) je charakteristická spojením českého secesního symbolismu a expresionismu s prvky kubismu. Ovlivněn B. Kubištou, J. Váchalem, inspirován italskou renesancí, zejména Raffaelem a Leonardem. Po 1. světové válce jeho tvorba vyústila ve formální harmonizaci obrazu a typický abstrahující lyrický a snově měkký tvar (Melancholie, Přítelkyně). V druhé etapě tvorby (od 20. let 20. stol.) se věnoval převážně krajinomalbě (Camaret, San Marco v noci, San Marco ve dne, Ostravské haldy), v níž vytvořil malířskou metaforu pocitu splynutí s přírodními silami harmonie, klidu, trvání. Od pol. 30. let opouštěl pastelově poetický kolorit ve prospěch sytější barvy. Za 2. světové války se v jeho krajinách objevovala osudovost a baladičnost (Via Appia), vedle motivu smrti však i naděje (Benátské zátiší). Pro celou tvorbu bylo příznačné setrvávání u jednoho motivu (zejména motiv Kleopatry). Významný ilustrátor (K. H. Mácha Máj, K. J. Erben Kytice) a scénograf (A. Dvořák Armida).
Osobnost Jana Zrzavého byla svérázná a nenapodobitelná. Byl to přímý člověk, pro něhož krása a pravda byly vždy prvořadé. Za těmito hodnotami šel i za cenu své výjimečnosti a svéráznosti. Čistota charakteru Jana Zrzavého se projevila např. tehdy, když se umělec jako profesor malby a kompozice na Palackého univerzitě v Olomouci s tímto svým postavením rázně rozloučil, jakmile zjistil, že své umělecké přesvědčení nemůže ztotožnit s tehdy požadovaným „socialistickým realismem“. Kdysi byla Zrzavému položena otázka: „Mistře, kdy jste se stal sám sebou?“ „Někdo je sám sebou po celý život“, odpověděl Jan Zrzavý. A opravdu. Tento umělec byl vždy svůj, byl originální svým zjevem, osobností i dílem, byl to „samorost“, který už v dětství byl nadán specifickou „nepřizpůsobivostí“ k okolí. Vyjadřuje to sám např. těmito slovy: „Ničím se nedat vázat a všeho se odvážit. Nebát se být výjimečný.“ Jan Zrzavý si byl vědom toho, že onu schopnost být „svůj“ si odnesl právě z Krucemburku po svých předcích. Sám o tom říká: „Jestli dobře počítám strýce a tetičky, pak tatínek pocházel ze 13 dětí. A skoro všichni ti Zrzaví, jak jsem je poznal, byli umínění, vzteklí, někdy lakomí, ale byli sví. Ti si nedali říci, ti nepovolili a za peníze nebo jinak si je nikdo nezískal. A všichni se v životě uplatnili…..“
†12. 10. 1977
Český malíř, grafik, ilustrátor a scénograf, významný představitel české výtvarné avantgardy nastupující začátkem 20. stol.
Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Zakládající člen skupiny Sursum, člen Spolku výtvarných umělců Mánes, Tvrdošíjných, Umělecké besedy, Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Ve 20. letech podnikal cesty do Itálie, Belgie, pobýval ve Francii. První etapa tvorby (Údolí smutku, Nokturno, Zátiší s konvalinkami, Utrpení) je charakteristická spojením českého secesního symbolismu a expresionismu s prvky kubismu. Ovlivněn B. Kubištou, J. Váchalem, inspirován italskou renesancí, zejména Raffaelem a Leonardem. Po 1. světové válce jeho tvorba vyústila ve formální harmonizaci obrazu a typický abstrahující lyrický a snově měkký tvar (Melancholie, Přítelkyně). V druhé etapě tvorby (od 20. let 20. stol.) se věnoval převážně krajinomalbě (Camaret, San Marco v noci, San Marco ve dne, Ostravské haldy), v níž vytvořil malířskou metaforu pocitu splynutí s přírodními silami harmonie, klidu, trvání. Od pol. 30. let opouštěl pastelově poetický kolorit ve prospěch sytější barvy. Za 2. světové války se v jeho krajinách objevovala osudovost a baladičnost (Via Appia), vedle motivu smrti však i naděje (Benátské zátiší). Pro celou tvorbu bylo příznačné setrvávání u jednoho motivu (zejména motiv Kleopatry). Významný ilustrátor (K. H. Mácha Máj, K. J. Erben Kytice) a scénograf (A. Dvořák Armida).
Osobnost Jana Zrzavého byla svérázná a nenapodobitelná. Byl to přímý člověk, pro něhož krása a pravda byly vždy prvořadé. Za těmito hodnotami šel i za cenu své výjimečnosti a svéráznosti. Čistota charakteru Jana Zrzavého se projevila např. tehdy, když se umělec jako profesor malby a kompozice na Palackého univerzitě v Olomouci s tímto svým postavením rázně rozloučil, jakmile zjistil, že své umělecké přesvědčení nemůže ztotožnit s tehdy požadovaným „socialistickým realismem“. Kdysi byla Zrzavému položena otázka: „Mistře, kdy jste se stal sám sebou?“ „Někdo je sám sebou po celý život“, odpověděl Jan Zrzavý. A opravdu. Tento umělec byl vždy svůj, byl originální svým zjevem, osobností i dílem, byl to „samorost“, který už v dětství byl nadán specifickou „nepřizpůsobivostí“ k okolí. Vyjadřuje to sám např. těmito slovy: „Ničím se nedat vázat a všeho se odvážit. Nebát se být výjimečný.“ Jan Zrzavý si byl vědom toho, že onu schopnost být „svůj“ si odnesl právě z Krucemburku po svých předcích. Sám o tom říká: „Jestli dobře počítám strýce a tetičky, pak tatínek pocházel ze 13 dětí. A skoro všichni ti Zrzaví, jak jsem je poznal, byli umínění, vzteklí, někdy lakomí, ale byli sví. Ti si nedali říci, ti nepovolili a za peníze nebo jinak si je nikdo nezískal. A všichni se v životě uplatnili…..“
VLOŽIL: Ilona Jeníčková (02.11.2012)
, UPRAVIL:
Petr Mach (23.03.2021)
