Beringer Jan
Biedermann Michael Lazar
Bílkovský František
Bílek Jan Pavel
Bílek Leopold
Březina Otokar (Václav Jebavý)
Bystřický František
Caha Antonín
Cejnar Alois
Cejnar Karel
Cvek Vojtěch
Čech Leandr
Daňkovský Řehoř
Divoký Metod
Doleželová Bohumila
Dvořák Josef
Fišer Josef
Fixel Jan
Florian František
Florian Jan
Florian Josef
Florian Michael
Foit František Vladimír
Foitová Marie
Francl Jaroslav
Fromek František
Furch Vincenc
Grande Ludwig Eduard Johann
Grósz Frigyes (Gross Friedrich)
Guaita Hyacinthus Maria
Hartmanová Marie
Havelka František
Hejda Karel ml.
Hejda Karel st.
Hodovi, Tomáš a Zuzana
Horák Jaroslav
Hrudička Alois
Hůrek Jaroslav
Hurych Oldřich
Hvězda Jan z Vícemilic
Janků Hynek
Janků Marie
Janoušek Jaroslav
Jeřábek Václav
Kameník Antonín
Katrnožka Stanislav
Kopřivová Marie
Korbel Zdeněk
Kouba Jaroslav
Kozák Stanislav
Kožík František
Kramář Oldřich
Krátký Bohumil
Krejčů Marie
Krepčík Jaroslav
Krepčíková Hedvika
Krupička Emanuel
Kypta Jan Evangelista
Kříž Oldřich
Lang Jakob
Lesný Vincenc
Lolek Stanislav
Macka Václav
Maggi Baldassare
Magni Rostislav
Marek Jan
Mareš Jiří
Marten - Mrkva Jiří
Martínek Václav
Máša Jan
Maška Karel Jaroslav
Maška Otakar
Mátl Josef
Mátl Ladislav
Mátlová Jiřina
Mazal Ferdinand
Mezoun Jan
Michna Cyril
Michna Jan
Mládek Jan
Mohr Josef Mikuláš
Nágl František Mořic
Němec Antonín
Norek Bohumil
Novák František
Nypl Bohumil
Oliva Josef
Optát Beneš
Paclík Karel ml.
Paclík Karel st.
Palliardi Jaroslav
Pantoflíček Ctibor
Pantofllíček Jaroslav
Partl Jan
Pavelka Emil Jiří
Petrů Zdeněk
Podbrdský Josef
Podstatský – Lichtenstein Leopold
Pokorný Bohumír
Poppe Václav
Pospíchal Jan
Pospíšil Antonín
Procházka Jiří František de Lauro
Ptáček Augustin
Rajský Stanislav
Rampula Josef
Remeš Josef
Rodová – Šašecí Božena
Říha Josef
Sankot František
Sankot Josef Jan
Schaefer Theodor ml.
Schaefer Theodor st.
Schaschetsy Leopold
Sládek Karel
Slavata Vilém z Chlumu a Košumberka
Slavatová Františka, roz. z Meggau
Slavíček Antonín Václav
Slonek Karel
Smetana Josef
Sobotka Josef
Srb Jan
Staněk František
Strnad Antonín
Suchý Raimund
Svoboda Josef
Šafránek Miloš
Šašecí Filip
Šašecí Oto
Šašecí Otto
Šolc Emil
Štocker Matěj
Šťáva Zdeněk
Tamchyna Petr
Taub Siegfried
Těšík Josef
Těšínský Oldřich
Tiray Jan
Tobiášek Josef
Urbánek Vladimír
Vaníček Lubomír
Vávra Josef
Vlk Jan
Voříšek Antonín
Vystrčil Josef
Zachariáš z Hradce
Zapletal Simeon
Zapletal Jaroslav ml.
Zapletal Jaroslav st.
Zrzavý Jan
Petrů Zdeněk
nar. 1. října 1917, Telč
zemř. 5. června 1990, Praha
účastník zahraničního odboje II. světové války
Po maturitě na telčské reálce v r. 1935 Vojenskou akademii v Hranicích a byl vyřazen jako poručík dělostřelectva. Po rozpuštění čsl. armády se rozhodl pro odchod z vlasti, překročil 20. února 1940 maďarské hranice. V Maďarsku však byl zatčen a uvězněn. S pomocí francouzského vyslanectví a našich spojek byl propuštěn a pokračoval přes Jugoslávii, Řecko do Sýrie. Odtud se v květnu 1940 dostával do Francie. Ještě téhož roku si po nepříznivém vojenském vývoji s ostatními čsl dělostřelci přeplavil přes Gibraltar do Anglie. Tam se spolu s dalšími začlenil do první smíšené brigády v dělostřelectvu u této jednotky sloužil až do roku 1943. V této době se oženil, jeho ženou se stala Angličanka. Při vyhlášení náboru na posílení našich jednotek v sssr se Zdeněk Petrů dobrovolně přihlásil do východní fronty a s naší východní armádou prodělal celou karpatskou operaci, včetně bojů o Duku. Přečkal všechny útrapy a vrátil se domů jako kapitál čsl. armády, záhy byl povýšen na majora. V srpnu 1950 byl rozkazem MNO dán do zálohy, brzy nato byl dvakrát zatčen a posléze odsouzen na rok do pracovního tábora. V roce 1952, po odpykání trestu, nastoupil na dvouletou brigádu do uhelného dolu na Kladně. Byl však ze zdravotních důvodů propuštěný. Obtížně našel zaměstnání v roce 1954 v podniku Barvy a laky. V roce 1968 byl rehabilitován, ale nevyhnul se nepříjemnostem v dalších letech. V červnu 1990 umírá v Praze.
(Vávrová M.: Rytíři Vysočiny, Jihlava 1996, str. 164 a další)
(os)
zemř. 5. června 1990, Praha
účastník zahraničního odboje II. světové války
Po maturitě na telčské reálce v r. 1935 Vojenskou akademii v Hranicích a byl vyřazen jako poručík dělostřelectva. Po rozpuštění čsl. armády se rozhodl pro odchod z vlasti, překročil 20. února 1940 maďarské hranice. V Maďarsku však byl zatčen a uvězněn. S pomocí francouzského vyslanectví a našich spojek byl propuštěn a pokračoval přes Jugoslávii, Řecko do Sýrie. Odtud se v květnu 1940 dostával do Francie. Ještě téhož roku si po nepříznivém vojenském vývoji s ostatními čsl dělostřelci přeplavil přes Gibraltar do Anglie. Tam se spolu s dalšími začlenil do první smíšené brigády v dělostřelectvu u této jednotky sloužil až do roku 1943. V této době se oženil, jeho ženou se stala Angličanka. Při vyhlášení náboru na posílení našich jednotek v sssr se Zdeněk Petrů dobrovolně přihlásil do východní fronty a s naší východní armádou prodělal celou karpatskou operaci, včetně bojů o Duku. Přečkal všechny útrapy a vrátil se domů jako kapitál čsl. armády, záhy byl povýšen na majora. V srpnu 1950 byl rozkazem MNO dán do zálohy, brzy nato byl dvakrát zatčen a posléze odsouzen na rok do pracovního tábora. V roce 1952, po odpykání trestu, nastoupil na dvouletou brigádu do uhelného dolu na Kladně. Byl však ze zdravotních důvodů propuštěný. Obtížně našel zaměstnání v roce 1954 v podniku Barvy a laky. V roce 1968 byl rehabilitován, ale nevyhnul se nepříjemnostem v dalších letech. V červnu 1990 umírá v Praze.
(Vávrová M.: Rytíři Vysočiny, Jihlava 1996, str. 164 a další)
(os)
VLOŽIL: Terezie Veselá (02.10.2012)
, UPRAVIL:
Petr Mach (22.03.2021)